Když jsem začal blog v roce 2017 tvořit, měl jsem ideu věnovat se občas i tématům, které s hrami přímo nesouvisí. Proto vzniklo pár článků se štítkem "
", např. "
". Rychle mi ale došlo, že na podobné texty nezbývá kapacita, protože jen samotné hry mi zabírají enormní množství času, takže jsem od podobných témat upustil. Pozdější
však slavilo velký úspěch, kdy se tento článek stal jedním z nejčtenějších na blogu. Navázání kontaktu s Jirkou mi zároveň otevřelo bohatý zdroj informací a jeho samotného to motivovalo k dalšímu pátrání. Výsledkem je množství shromážděných materiálů, z kterých bude možné sestavit několik "bonusových" článků, jež budu nepravidelně publikovat. Nutno dodat, že je zpracoval sám Jiří a moje zapojení spočívá jen v menších korekturách a sestavení článku pro blog.
Pro
některé lidi je začátkem počítačové
historie až příchod platformy DOS/Windows, jiní si
zavzpomínají i na osmibitové stroje pronikající už
předtím do různých klubů a organizací, i do
některých domácností. Nahlédneme-li však do profesionální
sféry, objevily se u nás první počítače ještě o
dlouhou řadu let dříve. Tyto počítače, známé jako "sálové",
byly dosti nákladnými (a rozměrnými) pomůckami některých
tehdejších podniků a organizací, nebylo jich zpočátku
mnoho a používat je samozřejmě mohl málokdo. Jejich
obsluhu ovšem zajišťovaly týmy operátorů,
techniků a programátorů, kteří byli také
"jen" lidé - je tedy přirozené že i toto
specifické prostředí přinášelo trochu zábavy.
Hry v klasickém smyslu zde ovšem nebyly nijak
dominantní, spíše se jakýsi obecnější sklon k zábavě
různě formoval dle možností jednotlivých počítačů a
pracovišť. Pro tamní velmi omezené
publikum stačilo málo, u starších počítačů ostatně
byla interakce v reálném čase spíše vzácností.
Co se v takovém výpočetním středisku dalo zažít nám
přiblíží vzpomínky pamětníka: Budeme si povídat s paní
Jitkou Bernáškovou (nar. 1946), která u těchto strojů strávila
jako operátorka celý svůj profesní život.
Vy
jste se s počítači setkala dost brzy, už ve svém prvním
zaměstnání?
Když
jsem nastoupila prvně do práce, to byl rok 1967.
To
byl výzkumný ústav, výpočetní středisko bylo v budově
kláštera...
Ano,
v klášteře na Starém městě. To středisko se delimitovalo z
odboru aplikované matematiky, nejdřív tam měli jenom kalkulačky
a výpočtářky, pak pořídili první počítače, takže z toho
bylo výpočetní středisko.
Když
jsem nastoupila, dožíval
tam ještě německý počítač Zuse Z11 z úplného začátku 60. let - ten byl releový. Protože
pracoval s pevnou řádovou čárkou, byl často
problém, že tam programátorům přetekl číselný rozsah. Byla
tam na to taková dlouhá hláška v německém jazyce, kterou ale už
technici z výrobního závodu odstranili a dali tam místo toho "HI
HI HI".
To
se jen rozsvítilo nějaké světélko, předpokládám?
Jistě,
tam se rozsvítilo světélko pod nápisem, a místo toho německého
vysvětlení se jim to prostě vysmálo.
Co
se tam tenkrát počítalo? Nějaké vědecké záležitosti?
To
vlastně byla pomůcka výpočtářům v aplikované matematice,
všechno vědeckotechnické věci. Nebo se také digitalizovaly
záznamy z měřících přístrojů - křivky na papírových pásech
se vkládaly do jakéhosi původně snad zapisovače, který si to
posouval, operátor tu čáru ručně sledoval takovým nitkovým
křížem a počítač děroval čísla na pásku. Umělo to taky
psát na takový velmi starobyle vypadající elektrický psací
stroj, kde klapky byly napevno spojené s mechanismem, takže při
výstupu z počítače na tom stroji "psaly neviditelné ruce".
Co
se pak s tímhle strojem stalo?
Přestěhoval
se ještě na ČVUT (tehdy doslova přes ulici), kde se snad dočkal
ještě začátku 80. let. Stála pak o něj dokonce firma Siemens
(pro muzeum), prý za něj nabízeli svůj nový model - jenže ten
Z11 byl už pár měsíců sešrotovaný, bohužel.
 |
| Druhá polovina místnosti: Vedoucí výpočetního střediska (a zároveň technik) ing. Otto Osvald právě provádí údržbu, takže vidíme otevřenou hlavní skříň počítače Z23. Nahoře jsou napájecí zdroje, vlevo v horní části vyklopeného rámu lze rozeznat zadní stranu "kostky" obsahující feritovou paměť, zbytek tvoří desky s tranzistorovými obvody počítače. (Foto: Jitka Bernášková, červenec 1970) |
 |
| Další otevřená skříň počítače Z23, dole vidíme částečně bubnovou paměť (motor a malou část zakrytého bubnu s navazujícími komponentami). Před skříní stojí vozík s osciloskopem používaným při údržbě. (Foto: Jitka Bernášková, červenec 1970) |
 |
| Okna výpočetního střediska ve 2. patře klášterního objektu: V levém křídle 2x děrovna, tehdy ještě s dosluhujícím počítačem Z11 (později zde byl stroj JPR-12), v rohu se skrývá místnost bez oken, dále zleva počítač Z23, kancelář šéfa střediska, operátoři (za stromem, který svého času zasáhl do počítačového zpracování dat) a programátoři (okno částečně mimo záběr). V pozadí kostel sv. Jiljí. (srpen 1969) |
Co
přišlo po něm?
Souběžně
tam už tehdy fungoval i novější počítač,
na
jehož obsluhu jsem tam vlastně nastoupila:
Zuse Z23 (z roku 1965), ten
byl už
tranzistorový.
Mělo
to feritovou a bubnovou paměť, dohromady asi 40kB (ale šířka
slova byla 40 bitů), do toho se musel vejít „základní program“
(systém), náš program i data. Byl tam i nějaký programovací
jazyk (takzvaný
Autokód
3 nebo 4), ale ten zabíral moc paměti, tak se používal spíše
"Freiburák"
neboli Freiburgský kód
(Pozn.:
Jen nepatrně vylepšený
assembler).
I
na Z23
se
jely vědeckotechnické výpočty, ale také
výdejky materiálu ze skladu, výkazy práce pracovníků, prostě
všechno.
Tomu počítači jsme říkali
Zuzana (podle toho "Zuse", česky
čteného).
Později
tu
firmu spolknul Siemens a
další už nebyly.
Propočítávali
jsme
na téhle
"Zuzaně" i
zátěžové
zkoušky Nuselského mostu...
To
musela být docela zajímavá směna!
No,
bylo to několik směn. Zadával si to pán ze Stavebního ústavu
ČVUT, přišel si to tam počítat jako externista. A když už
dělali spojité obtížení a měli tam tanky na mostě, tak se
zjistilo že mu ten program nechodí. Tam už se odečítalo na
tenzometrech - a naši programátoři, těm se kouřilo z hlavy.
Skutečně mu to pak rozchodili, mezitím jim selhalo spojení
(používal se telefon, dálnopis, vysílačky i kurýr na motocyklu)
- no strašný zmatek, celé noci jsme kolem toho lítali. Když bylo
hotovo, ten pan zadavatel přišel a řekl: "Končíme. Ať si
Nuselák třeba spadne!" A tím ta akce skončila. (smích)
Natáčela
tam tenkrát nějakou reportáž i televize, ale režírovali si ty
záběry podle svého, tak to moc neodpovídalo realitě. Musela jsem
tam bezúčelně mačkat tlačítka, která za chodu stroje stejně
vůbec nereagovala...
 |
| "Nehledíš poněkud vysoko?" Tehdejší vyloženě mladý kolektiv si pracoviště vyzdobil různými vtípky, Švejk za mřížemi apod. Prostory ale nebyly pro výpočetní středisko právě vhodné, takže kanceláře jako právě tato vznikaly i vestavbou dřevěných příček do široké klášterní chodby. (Na snímku Jitka Bernášková, srpen 1969.) |
 |
| Atmosféru klášterního objektu, byť poněkud chátrajícího, často doplňoval ještě zvuk sborového zpěvu (z oken barokního refektáře, na snímku vpravo, kde zkoušel Pražský filharmonický sbor). Ostře to kontrastovalo s faktem, že se tudy chodilo k počítači. (Foto: Jitka Bernášková, srpen 1969) |
 |
| Drobné suvenýry po vyřazení: Raznice používaná při ručních opravách děrné pásky a fragment plošného spoje z počítače Zuse Z23, s logem výrobce. |
Most
naštěstí stojí dodnes. Tehdy se, myslím, pracovalo přes
dálnopisy, děrné pásky...
Data
se zadávala přes pětistopou
děrnou pásku, to
byl kód CCITT2.
Výstup
všeho, třeba ekonomických dat, byl pochopitelně také na děrnou
pásku. Byla tam malinkatá paměť, takže třídění fungovalo
tak, že to vždycky po zaplnění paměti vyplivlo data na pásku v
nějakém dvojkovém kódu, potom se dál třídilo a výsledek se
zase vyplivl na pásku. To byly takzvané mezipásky, ty se pak daly
do dvou snímačů, setříďovaly se dohromady, a takhle třeba
třikrát. Pak z toho teprve začaly lézt výsledky.
Tyhle
mezipásky, to byly obrovské role, které se rády zacuchaly,
protože to byl papír. Když se jim to zacumlalo ("proboha, to
jsou mezipásky, které se mají třídit!"), tak někdy dělali
to, že to vzali za konec, z druhého patra to vyhodili z okna, a
čekali že se to gravitací narovná. Jenže ono začalo pršet a
zafoukal vítr, a chytlo se jim to na topol. Takže celé zpracování
jelo znova a šéf z toho šílel, protože se šel odpoledne
podívat, jak vypadají výsledky, a našel je viset na topolu.
(smích) Na rozmoklém papíru! To byly úžasné scénky...
Vybavením
operátora byly nutné gumičky v kapse (když se namotala páska,
musela se role zagumičkovat), k tomu bylo třeba mít tam tubu
Kanagomu (lepidla) a nůžky. Když se přetrhla páska, vyjelo se z
děrovače několik "Písmenových změn" (zvaných po
německu "BU", tedy všech 5 dírek) a tím se to
podlepilo. Pokud možno méně lepidla, aby to drželo ale
neprolepilo se skrz. Když tam dal někdo moc lepidla a pak to
namotal, tak se mu to prolepilo, bylo to jak mostní oblouk a
neprošlo to snímačem, někteří to pak z toho tahali jak kos
žížalu ze země, až to zase přetrhli... Byly to docela zábavy.
Oblíbené
zaučování nových operátorů bylo, že se jim dala zpřetrhaná
páska, museli lepit a lepit, a zkoušelo se jestli to projde
snímačem nebo ne. Nebo navíjení pásky, aby se nepřetrhla.
 |
| Záznamové médium prvních počítačů: papírová děrná páska (zde v pozdější osmistopé verzi). |
 |
| Děrná páska se vyráběla i v tuzemsku. O podobné role byl zájem ještě dlouho po vyřazení příslušné techniky, kvůli výrobě vánočních ozdob. |
 |
| Vánoční ozdoby z děrných pásek byly takovým sezónním evergreenem. |
Kód
tam všichni znali zpaměti. Jednou dokonce poslali kolegovi na vojnu
dopis vyděrovaný na pásce – přečetl to hravě, ale
kontrarozvědka se mohla zbláznit, když viděli v poště „šifru“.
Počítač
obsluhovali operátoři, k některým programům byly i návody, kde
se to podle kontroly nějakých čísel různě pouštělo dál...
Takže všechny programy na děrných páskách prošly jejich
rukama. Většinou je i děrovali (na dálnopisu přepisovali z
papíru na pásku) a základy Freiburgského kódu znali i oni, aby
se při děrování vyhnuli aspoň nejzjevnějším chybám. Když
pak byl nějaký programátor neoblíbený, potřeboval trochu srazit
hřebínek, tak si občas našli v jeho programu nějaké dělení, a
na kopii té pásky tam místo toho napsali výstup textu na dálnopis
„BUEB“ a ta adresa – tak totiž vypadala typická chybová
hláška při dělení nulou (jakási německá zkratka). Chudák
autor programu zkoušel a zkoušel, rval si vlasy, a dlouho netušil
že stroj dostává jinou verzi pásky, než jakou si pročítá on.
To byl docela krutý žertík.
Na
Vánoce se z děrné pásky skládaly ozdobné hvězdičky, z různých
šířek a barev, pruhované z konce role, dírkované z použité
pásky, komety s ohonem...
Dnes
bychom čekali všude perfektní prostředí, klimatizaci - a tehdy
ve starém klášteře...
Ten
počítač Zuse měl feritovou paměť, malou operační, a pak
roztočenou bubnovou paměť. Mělo to svoje podmínky, jakou to smí
mít teplotu a tak, ale žádná klimatizace tam nebyla. U feritové
paměti visel teploměr, kde mělo být asi 24°C, ale pamatuji tam i
něco kolem deseti. Někdy jsme feritovou paměť zblízka zahřívali
elektrickým přitápítkem.
Když
to zas bylo potřeba ochladit, tak jsme otevřeli dveře na chodbu, a
naproti byly dveře do kaple ke kostelu sv. Jiljí. Ten studený
vzduch z kostela se pouštěl k počítači, aby to tam trochu
ochladil. Jenže když jsme to měli otevřené na odpolední směně,
byla mše svatá a shůry jim tam řval motorgenerátor, tak to pan
farář neměl rád. (smích)
Ten
motorgenerátor byl na chodbě, kvůli převodu napětí 120V na 220V
pro počítač. Když se někdy nechtěl rozběhnout, přitlačovali
jsme "odborně" uhlíky motoru srolovanou gumovou galoší.
Z
děrovače Facit který děroval na rychlost (děrovat se dalo u
výstupního dálnopisu, nebo byl výstup přes rychloděrovač),
padaly takzvané "ťuplíky" z té pásky (vysekaná drobná
papírová kolečka). Když jsme pak neměli topivo, topili jsme tím
v kamnech. Pokud to tam někdo nasypal na celou šířku, to se pak
ozvala šílená rána, nadhodilo to tálky, a načerno spálené
"ťuplíky" létaly po místnosti. S tím se muselo topit
opatrně! Taky se tyhle "ťuplíky" daly lepit na
Velikonoční kraslice.
Nebo
jak tam byla ta skříň se všemi destičkami plošných spojů - a
teď jsme navíjeli děrnou pásku... To bylo na navíječce (původně
na kličku, později některé i s motorkem), a pochopitelně jsme tu
pásku naváděli na kotouč rukou. Jak ta páska letěla tou rukou
tak člověka nabila (i přesto, že měla údajně antistatickou
úpravu), pak se ozvalo LUP, proskočila jiskřička mezi zadkem
operátora a tou skříní - a počítač spadnul. To se stávalo.
Statická elektřina je potvora!
 |
| Dalším "papírovým" médiem byl děrný štítek. Vešel se na něj jeden řádek textu (takže obvyklý soubor byl tvořen spíše krabicí štítků - hlavně to nerozsypat!), dalo se však udělat třeba i vánoční přání čitelné z nepotištěné rubové strany. |
 |
| Jak se programovalo na EC1033: Do takovýchto formulářů psali programátoři, aby pak byl obsah v děrovně převeden do podoby krabice plné děrných štítků. Ty pak teprve spolykal počítač. |
V
rohu čtvercové budovy byla jedna místnost bez oken, jen s větrákem
na chodbu, kde se velmi dbalo na čistotu. Do konce 60. let tam ještě
stál analogový počítač OMEP2 (původně na modelování nějakých
procesů), který se téměř k ničemu nepoužíval, ale když byla
vyhlášena údržba, tak jsme vedle oprašování měřících
přístrojů v okolních vitrínách také cídili veliké
elektronky, z kterých se tenhle stroj skládal. Později byly na
jeho místě jen stoly, kde jsem jednou spatřila neskutečný výjev:
Odcházeli jsme se šéfem až večer po dlouhé práci na nějakých
korekturách, a protože bylo ve větráku vidět světlo, nahlédli
jsme do místnosti. A tam, mezi tou tehdy moderní technikou, sedělo
asi šest babiček a draly peří! Byla mezi nimi i naše uklízečka.
Šéf byl sice trochu cholerik, ale tady se zmohl jen na špitnutí
"To se mi zdá!"
Výjev
jako z pohádky...
Tohle
pracoviště sice fungovalo tak trochu v polních podmínkách, ale
mělo skvělou atmosféru. V té místnosti bez oken o pár let dříve
šéf osobně (a potmě) číhal u větráku, aby pak vzdycháním a
kvílením (coby duch dávného řeholníka) postrašil operátorky
odcházející potemnělou chodbou. Byla tam skvělá parta, nám
operátorům bylo všem kolem dvaceti, programátoři čerstvě po VŠ
nebyli o moc starší, šéf sotva překročil čtyřicítku. Po
práci se hrály turnaje v pingpongu, na stole postaveném v
rozšířené části chodby, chodilo se na spoustu kulturních
podniků, mnohdy i avantgardních, ti lidé se znali ještě dlouho
potom. Rajským klášterním dvorem se někdy nesla Óda na radost z
přízemní zkušebny Filharmonického sboru, ze "svobodárny"
na opačné straně patra, kde přespávali někteří mladí
kolegové, nám třeba až k počítači přišlo batole s dětským
chodítkem, nebo jsme zas skoro už v noci bušili na pokoj
programátora, že nám v jeho programu něco nefunguje.
To
jsme někde kolem roku 1968, známého hlavně srpnovou invazí...
To
byly silné zážitky! Ladily se na směně nejrůznější
rozhlasové stanice, zvenku nikdo nechodil takže pak už nebylo
skoro co dělat... A pak rozhlas vyzýval ke zvonění a troubení,
tak jsme si půjčili od faráře klíče a šli zvonit na věž
přilehlého kostela sv. Jiljí. Dodnes mi z té vzpomínky běhá
mráz po zádech, pohled z té věže na město, jehož zvuk se úplně
změnil, někde stoupal kouř, ozvala se dávka ze samopalu, a nad
námi ty veliké zvony. Sice jsme to neuměli, zvony nám "kulhaly",
ale byl to neuvěřitelný zážitek. Symbolicky se zapojil i počítač
Z23. Měl takový klakson, který se dal zapnout aby upozornil
operátora na zastavení stroje, aby to nebylo třeba hlídat
nonstop. Tak jsme otevřeli okna a ten klakson troubil do dvora.
Odpoledne jsme pak z barevných děrných pásek a červené lepící
pásky vyrobili trikolory a šli je do města rozdávat, zároveň
jsme roznášeli štos improvizovaných novin, které nám někdo
dal.
Pojďme
zpátky k počítači. Bylo tehdy podobných středisek hodně?
Přesně
to nevím. Z doby, kdy jsem teprve hledala práci, bych napočítala
možná k desítce výpočetních středisek, někde měli třeba jen
děrnoštítkové stroje... Věděli jsme ovšem jen o jednom
počítači stejného typu jako ten náš. S tím střediskem (v ČKD)
jsme si vzájemně vypomáhali různými záskoky, třeba v době
dovolených a tak, protože u nás byl vlastně jen jeden člověk,
který uměl počítač opravovat: Vedoucí střediska (ing. Otto
Osvald) byl elektroinženýr, a třebaže tam měl pár techniků na
periferie a tak, počítač si spravoval sám. Dokonce si do něj
vymýšlel i nějaká vylepšení, takový jeho výzkumný projekt to
byl, občas jsem pro něj překreslovala obrovská schémata zapojení
počítače, s různými změnami.
Došlo
i na nějakou trochu zábavy?
Na
tomhle počítači jsem žádné hry neviděla, ale programovali jsme
si muziku, i když to se mi moc nedařilo. Vydávalo to různé
zvuky, dala se na to naprogramovat melodie. Kolega si tam dělal
různé smyčky v tom Freiburgském kódu, aby to vydávalo zvuky,
hrál mu na tom nějaký jeho Dixieland. Také jsme měli jednu pásku
přímo z Německa, poměrně velká role to byla, hrály tam nějaké
německé písničky a tak. To bylo na papírové děrné pásce,
zadal se Musikprogramm, ono si to cucalo ty instrukce, vydávalo to
tóny a vyhrávalo. Místo magnetofonové pásky byla pětistopá
papírová děrná páska, která chrochtala ve snímači. (smích)
To bylo na tom Zuse z roku 1965, vlastně jediný špás, který tam
byl.
V
roce 1980 se i tenhle počítač přestěhoval na ČVUT (tentokrát
na Karlovo náměstí), šéf programátorů tam tehdy o něm povídal
a povídal, páni profesoři se už začínali tvářit zoufale…
Jak ti potom pookřáli, když se rozjel Musikprogramm! To byl
úspěch!
(Pozn.:
Původní
Musikprogramm
vytvořil
již v roce 1958 v
Německu Werner
Hildebrandt. Byl
to docela zajímavý počin, když uvážíme že reproduktory
počítače Z23 nebylo možno přímo programem ovládat, ale
indikovaly jen chod některých operací. Autor
střídal
adresy
v bubnové paměti
tak, aby vlivem
otáčení média indikační
reproduktor „hrál“. Je
o tom i pěkné video.)
 |
| Tisk češtiny překrytím více znaků na jehličkové tiskárně počítače SMEP. (Ukázka jednoho z humorných textů tehdy oblíbených mezi programátory, na typickém "traktorovém" papíru.) |
 |
| Akademická pitomost |
 |
| Obvyklejší metodou tisku češtiny bylo ruční doplňování háčků a čárek propiskou. Jak vidíme, i oblíbené pamflety o programování byly převzaté ze zahraničí (tituly jako Opravdoví programátoři neužívají Pascal, Proč a jak předstírat matematiku, Akademická pitomost, Usnadnění volby programovacího jazyka). |
Tou
dobou už jistě fungovala jiná technika…?
Objevil
se
tam takový
malý počítač, původně určený jen na nějaké měření - byl
to typ JPR-12,
původně dělaný na řízení nějakých výrobních procesů.
Abychom
si to přiblížili - "malý" v té době asi znamenalo
místnost s plechovými skříněmi?
No,
byla to menší místnost a jen pár skříní, taková jako menší
kancelář. Původně tedy klášterní cela. Na tomhle počítači
se neuskutečnilo to, na co ho ústav původně pořídil, jen občas
na něj přišli něco počítat odjinud (třeba ze strojíren z
Uničova). Ten JPR-12 tam tedy stál, a chodili si na něj něco
dělat dva bývalí žáci pana šéfa, který učil elektroniku na
gymnáziu na Dlouhém Lánu. To byl gympl se zaměřením na
výpočetní techniku, asi jeden z prvních takových gymplů. Ti
jeho bývalí žáci byli pak na elektrofakultě, kde si dělali
nějakou svoji seminární práci, a on je pustil na tenhle počítač.
Na ten se zadávala data stejně jako na Z23 přes pětistopou děrnou
pásku.
Takže,
předpokládám, opět dálnopis?
Ano.
Z děrné pásky v kódu CCITT2, přes fotosnímač FS1500 který
"vcucnul" tu pásku.
A
oni, kromě toho, co si tam ladili, tam zatáhli i hry. Jednak to
byla hra Přistání na Měsíci...
Jak
taková hra vypadala, nebo probíhala? Tam se zadávala nějaká
čísla?
Ano,
tam se zadávala čísla a ono to odpovídalo (česky). Například
jaký dát tah motorů, přidat palivo, zapnout brzdící trysky a
takové věci. Ono to mezitím vyhodnocovalo, jakou výšku nad
Měsícem máme, jakou rychlostí klesáme, bylo třeba vybalancovat
tah těch motorů... Třeba když to člověk zkazil, tak ho to mohlo
od toho Měsíce odmrštit (když to brzdění přehnal), a zase když
to neubrzdil tak to s ním do toho Měsíce žuchlo a končil, nebo
tam někdy delší dobu vibroval než tam k tomu povrchu doskákal -
no, bylo to zajímavé. Ale tahle hra byla taková primitivnější.
Bylo
obtížné s tím přistát?
No,
jak pro koho. Já jsem moc šikovná nebyla.
Pak
tam byla další hra, která byla trochu nad moje poměry, docela
chytrá - to byl Imperátor.
Na začátku mi to řeklo, že jsem vládcem říše, kolik mám
obyvatel, zkrátka různé údaje o té říši, a pak člověk
vládnul. Stávaly se různé věci, jako třeba že potlouklo,
nebyla úroda, a teď co uděláš... Pak tě ještě napadl nějaký
soused... Prostě celé vládnutí říše tam člověk řídil. Na
začátku člověk zadal, jestli je muž nebo žena, a pak ho to
oslovovalo - ženu "Kleopatro", muže "Chammurapi".
Tak třeba tam člověk něco zadal, a vyskočilo "Chammurapi,
pamatuj, že máš jen [tolik] zrní, a kolik máš obyvatel! Uvaž
to!" Muselo se tam mnoho věcí měnit a o spoustě věcí
přemýšlet, to byla makačka. Byla to dost rozsáhlá hra a dala se
hrát velice dlouho, bylo to hodně vymakané. A takové lehce
ironické. Když to člověk kazil, tak si to z něj lehce utahovalo.
Jaký
letopočet tomu asi odpovídá, kdy se tam tohle objevilo, nebo kdy
to tam bylo?
Tyhle
hry, to byla první půlka 80. let, nevím přesně, možná tak
1982, nejvýš 1983. Možná i 1981, nevím.
Možná
to mohlo být i starší, odněkud převzaté? Nebo přinejmenším
počeštěné?
To
mohlo, rozhodně ti kluci tu hru asi nevymysleli. Ti to tam přitáhli,
ti dva studenti. No a mluvilo to česky, oslovovalo nás to Kleopatro
nebo Chammurapi, a tak.
(Pozn.:
Zřejmě šlo o české překlady klasických her Lunar Lander a Hamurabi,
původem z USA. Obě vznikly již koncem 60. let, vyskytovaly se pak
v mnoha verzích a jejich kód v jazyku BASIC byl několikrát
publikován i knižně. U nás o tom ale tehdy málokdo něco věděl.
Podobná etapa herní svépomoci a BASICu u nás měla teprve přijít
s rozšířením menších a levnějších počítačů.)
Potom
přišly další počítače, už v Běchovicích... (Pozn.:
Výpočetní středisko se v té době postupně stěhovalo do nových
prostor v areálu výzkumných ústavů v Běchovicích, nějakou
dobu obě pracoviště fungovala souběžně.)
V
Běchovicích
jsme
měli nejdřív
IBM 1130, to už byl první s mikroprocesorem, takový poměrně
nevelký. Tam nevím, jestli něco zábavného bylo (já jsem tehdy
ještě do Běchovic přesunutá nebyla). Pak přišly ty sálové,
řada EC
(EC1030 a později EC1033). To byl sál 100 metrů čtverečních,
tam byly samé bedny... Hlídala se elektrostatika, nesměli jsme mít
nic umělohmotného, občas to někde probilo a něco to shodilo.
Museli jsme mít korkáče na nohách, pláště jen bavlněné,
nenosit silonové prádlo. Tohle pracoviště bylo zkrátka jiné, v
paneláku, se stěnami obloženými Akulitem či Fealem, a jiný
způsob práce.
Legrace
byla, že to byly sice ruské počítače, ale takzvaným ideovým
vzorem byla řada počítačů IBM. Takže to měli okopírované
sakumprásk. Byla k tomu dokumentace v ruštině, ale když pak
technici něco opravovali a prostě to nemohli dát dohromady, tak si
sehnali dokumentaci v angličtině (k originálu), a zjistili že tam
byl překlep, který rusové špatně přeložili. Takže to podle té
ruské dokumentace opravit nešlo, ten počítač byl "i s
chlupama" kopie IBM.
Tady
už jsme u terminálu s obrazovkou? Klávesnice a bílý či zelený
text na černé obrazovce?
Ano,
mělo to i terminály, ale stejně se například programy ve
Fortranu zapisovaly na papírové formuláře, které pak v děrovně
přepisovali na děrné štítky pro počítač. Tam se nedělaly
žádné velké hry, ale dělaly se tam třeba různé obrázky na
tiskárně...
 |
| Klasický kondiciogram pro rok 1989, vytištěný počítačem EC1033 v Běchovicích. Tiskárna tehdy už dožívajícího počítače měla nejlepší roky dávno za sebou. |
 |
| Oblíbenou verzí byl tzv. Partnerský kondiciogram, který měl celkem 5 stránek. Po klasických kondiciogramech jednotlivých partnerů následovaly tyto vysvětlivky ke společnému kondiciogramu... |
 |
| Poslední dvě stránky uvádím pro změnu z počítače řady SMEP, na který si zaměstnanci vedle oficiální agendy samozřejmě přestěhovali i oblíbené kondiciogramy. Tento rozlučkový je na rok 1991, obsahově je zcela totožný s verzí na EC1033. |
 |
| Závěrečná (pátá) stránka analyzuje shodu mezi kondiciogramy obou partnerů. |
A
kondiciogramy? (Pozn.: Druh horoskopu, ve své době značně
populární.)
A
kondiciogramy! O
ty byl obrovský zájem. Jako ve filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje" - to bylo přesně ono. Na široké
tiskárně - různé křížky, puntíky, minusy, kdy má člověk
svůj den takový a onaký. Pak byly partnerské, kdy si můžete
dovolit všechno i ve skříni a kdy to nezkoušejte, a tak podobně.
Takže veškeré ženy, které byly milovnice Karla Gotta, si tam
zadávaly data narození sebe s Karlem Gottem a pak byly nadšené že
mají kondiciogram, jak by jim to fungovalo s Karlem Gottem. No
prostě blbly tam dost.
Pak
se tiskly obrázky, třeba jako kalendáře na zeď...
To
jsem kdysi viděl. Muselo se na ně koukat z dálky, protože to bylo
co pixel to písmenko, na té široké alfanumerické tiskárně...
Ano.
Třeba i vtipy, jako policejní pes nad fuseklí: "No, jak to
tak čuchám, byl bych radši, kdybych toho člověka nenašel!"
A podobné žertíky. Nebo vánoční přáníčka na děrných
štítcích (jinak používaných hlavně k zadávání úloh),
některé ženské je dokonce používaly i jako šablonu na
cukrování vánočního pečiva.
Pak
tam přišel počítač SMEP
(Systém Malých Elektronických Počítačů).
V
tehdejší terminologii tedy minipočítač. To už jsme hluboko v
osmdesátých letech?
Ano,
to bylo ke konci 80. let. Z velkého EC se všechno převádělo na
SMEP-ku, dělal na tom kamarád. Ten tam měl nějaké hry, ale já
jsem to obvykle nehrála. Jen když jsem na něj čekala, kdy bude
hotový a půjdeme spolu na oběd, tak mi vždycky pustil na jeden
terminál Člověče nezlob se
- a mně se s tím podařilo vyhodit řadič. Říkal pak, že takový
katastrofák druhý není...
Tehdy
už počítače nebyly žádnou raritou, výpočetní středisko mělo
nejlepší roky za sebou, přišlo střídání míst v různých
podnicích... To se dostáváme do 90. let, kdy už sálové stroje v
podstatě dožívaly (ostatně už v Běchovicích vedle SMEP-ky
stálo první IBM-PC)...
Tak
ony žily ještě dost dlouho.
Ano, pak jsem měnila několik
podniků. Projektový podnik
PIKAZ, tam byla taky
SMEP-ka
a maličké pracoviště (5 lidí),
data pro účtárny a
zakázková agenda. Potom
OSAN, tam bylo zase EC-čko,
které ale mělo operační systém OS 6.1.
Potom tam dali nový
počítač IBM, nevzpomenu si
co to bylo za typ.
Byl menší na pohled,
ale víc toho uměl. Měli
tam celý systém terminálů, pracovalo se různě z baráku,
protože to byl obchodní podnik, obchodníci si tam přes systém
DUORS dělali ty svoje obchodní případy, a pak se zase
zpracovávaly všechny možné uzávěrky. Často havaroval software
a musely se měnit velikosti souborů, protože to původně bylo
nastavené na pár velkých státních podniků a najednou se
obchodovalo se spoustou malých podniků a živnostníků, byla vlna
platební neschopnosti, pořád se tiskly upomínky a tak. Tohle
pracoviště bylo zase v klášteře (sál počítače v kryptě pod
odsvěceným kostelem), ale přece jen už moderněji zařízené,
než ten první klášter.
Ten
počítač IBM byl v podstatě moderní, ale když jsem pak přešla
k poště (tehdy VAKUS, vlastně přímo přes ulici, a náhodou zas
další klášter), tak tam byl ohromný sálový počítač ještě
EC, který chodil v OSu, ale řídil to celé nějaký systém
Hitachi ze sousední místnosti, jen ty bedny byly vlastně z ECčka.
Jenom naládovat systém tam bylo dost složité. Mělo to ještě
páskové jednotky, které kvílely...
Tohle
byla ve srovnání s výzkumákem už vyloženě továrna na data,
doklady SIPO... Našly se ještě i tam nějaké známky lidové
tvořivosti?
Když
se na hlavní systémové konzoli místo příkazů napsalo "PROC
NEPRACUJES?", tak systém odpověděl "PROTOZE BAGR."
Bylo tam ostatně několik konzol. A hlavně tam byla taková
malá tiskárnička, která opisovala konzoli. Ta se ráda zakousla,
a jestliže se ta tiskárnička zakousla, tak celý systém šel pod
vodu. Když tam pak byla nějaká delegace, tak jeden z programátorů
vysvětloval: "Z celého systému v těchto dvou sálech je
nejdůležitější tato tiskárnička, protože tam když se kousne
papír, tak už se nehne vůbec nic!" (smích)
Později
šlo tohle pryč, a přešlo se na síť PC (s Windows), kde chodily
z centra zazipované soubory, které se u nás rozbalovaly a tiskly.
To byla asi největší proměna, jakou jsem ve své profesi zažila.
Tam
se taky nejvíce rozlezly hry. Když se tamní pracovnice školily na
práci s PC, k nácviku ovládání myši jim tam dali Pasians.
Všechny báby pak hrály kartičky a říkaly, že jsou pilné a
nacvičují myš. Při tisku jsme v krátkých chvílích mezi
výměnou papíru hráli takové barevné kostičky, co se různě
sesypávají. Mladí zaměstnanci hráli hodně her, mnohdy i místo
práce. Jeden provozní programátor dokonce dostal výpověď za to,
že zatahal paměť spoustou her.
Tím
jsme se dostali k technice, kterou dnes už všichni znají...
U
toho jsem pak byla až do konce svého působení, což bylo 2004
(odchod do penze). Teď už jsem od toho pryč.
 |
| Polistopadová doba přinesla drobné podnikání některých kolegů. Nabídka stolních počítačů z roku 1991 zároveň ukazuje tehdejší pozici platformy PC/DOS, která kapacitně ještě sálovým počítačům moc nekonkurovala, přičemž na cenu blízkou zánovnímu automobilu ještě moc neslyšely ani domácnosti. Ostatně zvuková karta, myš či joystick, ba ani barevný monitor v běžné sestavě rozhodně nebyly, internet neexistoval... A v prodejnách elektroniky se třeba Atari 800XE dalo koupit za nějakých 7 tisíc, při mnohem širší nabídce her (navzdory sotva desetinovému výkonu). |
Proběhlo
nám tady několik generací techniky i lidí, různá pracoviště i
různé typy podniků. Kdybychom je měli navzájem nějak
porovnat...?
Na
mém prvním pracovišti byly programy, které s málo daty prováděly
mnoho složitých operací, třeba po několika hodinách práce
vydal počítač několik čísel, a programátoři byli matematici.
V těch dalších působištích se prováděly v podstatě
jednoduché početní operace s velikým množstvím dat.
A
z hlediska té zábavy při práci? Zmínili jsme tady dost
rozmanitou sbírku různých zábavných drobností, herní boom po
nástupu stolních PC i poděděný "BAGR" na konzoli
stárnoucího sálového EC... Vlastně jen OSAN nám z těch
pracovišť jakoby zůstal bez zábavné noty. Bylo to spíš v
lidech, nebo třeba v množství práce a stylu či organizaci toho
pracoviště?
Nejspíš
obojí. Byl to obchodní podnik, a když třeba dopoledne jel ten
systém DUORS, tak si kolegové spíš šli sednout do předsálí a
tam kouřili.
U
alfanumerických terminálů (SMEP) padla zmínka
o nějaké verzi "Člověče nezlob se", podobně na
nevyužitém JPR-12 se objevily spíš číselně založené tahové
hry, zato na EC1033 bylo běžné dávkové zpracování úloh a tisk
různých sjetin na papír - takže tu máme kondiciogramy...
A
kalendáře, obrázky s pixlíky z písmenek, vtipy se psem a
fuseklí... Tam už se pracovalo v multirežimu, takže byl na pár
takových věcí prostor. Na disk se taky vešly.
U
Zuse Z23 asi nebyl čas ani výkon skoro na nic...
Ano,
tam jsme se krom práce sice
dobře bavili, ale
samotný počítač v tom nehrál velkou roli. Počítač pracoval
podle plánu, drahocenný
strojový
čas se pečlivě účtoval
podle zpracovávaných
úloh, nebylo sdílení času
(moderně řečeno: multitasking)
a tím ani prostor
na hry a taškařice. Jen někdy "podraz" s chybovou
hláškou BUEB, nebo se při testování stroje pustil Musikprogramm.
Ten jsme k tomu měli dokonce už z Německa.
Abych
dokončil návrat k začátku, zbývá jen Z11 - ten nedokázal z
dnešního pohledu skoro nic, přesto se tam objevilo aspoň to "HI
HI HI" na kontrolce. Řekl bych zkrátka, že si lidi vždycky
našli a využili ty možnosti, které zrovna byly. Počítačová
muzika v 60. letech, to zní docela jako úlet, ale spíš to byla
prostě jen využitá příležitost, protože ten stroj zkrátka už
tehdy MĚL reproduktory... Dává to smysl?
Myslím
že rozhodně ano. To se tam klidně může napsat.
Děkuji
za zajímavé vzpomínky!
