 |
| Jitka Bernášková na svém prvním pracovišti v Husově ulici v Praze, v srpnu 1969. Počítačová technika tehdy do běžných kanceláří ještě nepronikla, takže výpočetní středisko prozrazuje jen malý svitek děrné pásky na stole. |
 |
| Počítačové pracoviště: Ovládací panel stroje Zuse Z23 (nahoře leží provozní deník, vpravo pomocné materiály jako číselné tabulky atd.), vlevo stojí dálnopis zn. Siemens (víceméně v roli počítačové tiskárny), vpravo za elektrickou navíječkou děrné pásky je děrovač Facit (s páskou položenou přes pracovní plochu). (Foto: Jitka Bernášková, srpen 1969) |
 |
| Na druhém záběru (i přes bohužel horší technickou kvalitu) rozeznáme vlevo kotouč ruční navíječky poháněné kličkou, v popředí zadní stranu snímače děrné pásky, vpravo vidíme jednu menší skříň počítače (je uzavřena typickou roletou, na ní zakrytý obyčejný psací stroj). Na dveřích visí týdenní rozpis využití strojového času. |
(Otázky a doplňující poznámky kurzívou: Jiří Bernášek)
Pro některé lidi je začátkem počítačové historie až příchod platformy DOS/Windows, jiní si zavzpomínají i na osmibitové stroje pronikající už předtím do různých klubů a organizací, i do některých domácností. Nahlédneme-li však do profesionální sféry, objevily se u nás první počítače ještě o dlouhou řadu let dříve. Tyto počítače, známé jako "sálové", byly dosti nákladnými (a rozměrnými) pomůckami některých tehdejších podniků a organizací, nebylo jich zpočátku mnoho a používat je samozřejmě mohl málokdo. Jejich obsluhu ovšem zajišťovaly týmy operátorů, techniků a programátorů, kteří byli také "jen" lidé - je tedy přirozené že i toto specifické prostředí přinášelo trochu zábavy. Hry v klasickém smyslu zde ovšem nebyly nijak dominantní, spíše se jakýsi obecnější sklon k zábavě různě formoval dle možností jednotlivých počítačů a pracovišť. Pro tamní velmi omezené publikum stačilo málo, u starších počítačů ostatně byla interakce v reálném čase spíše vzácností. Co se v takovém výpočetním středisku dalo zažít nám přiblíží vzpomínky pamětníka: Budeme si povídat s paní Jitkou Bernáškovou (nar. 1946), která u těchto strojů strávila jako operátorka celý svůj profesní život.
Vy jste se s počítači setkala dost brzy, už ve svém prvním zaměstnání?
Když jsem nastoupila prvně do práce, to byl rok 1967.
To byl výzkumný ústav, výpočetní středisko bylo v budově kláštera...
Ano, v klášteře na Starém městě. To středisko se delimitovalo z odboru aplikované matematiky, nejdřív tam měli jenom kalkulačky a výpočtářky, pak pořídili první počítače, takže z toho bylo výpočetní středisko.
Když jsem nastoupila, dožíval tam ještě německý počítač Zuse Z11 z úplného začátku 60. let - ten byl releový. Protože pracoval s pevnou řádovou čárkou, byl často problém, že tam programátorům přetekl číselný rozsah. Byla tam na to taková dlouhá hláška v německém jazyce, kterou ale už technici z výrobního závodu odstranili a dali tam místo toho "HI HI HI".
To se jen rozsvítilo nějaké světélko, předpokládám?
Jistě, tam se rozsvítilo světélko pod nápisem, a místo toho německého vysvětlení se jim to prostě vysmálo.
Co se tam tenkrát počítalo? Nějaké vědecké záležitosti?
To vlastně byla pomůcka výpočtářům v aplikované matematice, všechno vědeckotechnické věci. Nebo se také digitalizovaly záznamy z měřících přístrojů - křivky na papírových pásech se vkládaly do jakéhosi původně snad zapisovače, který si to posouval, operátor tu čáru ručně sledoval takovým nitkovým křížem a počítač děroval čísla na pásku. Umělo to taky psát na takový velmi starobyle vypadající elektrický psací stroj, kde klapky byly napevno spojené s mechanismem, takže při výstupu z počítače na tom stroji "psaly neviditelné ruce".
Co se pak s tímhle strojem stalo?
Přestěhoval se ještě na ČVUT (tehdy doslova přes ulici), kde se snad dočkal ještě začátku 80. let. Stála pak o něj dokonce firma Siemens (pro muzeum), prý za něj nabízeli svůj nový model - jenže ten Z11 byl už pár měsíců sešrotovaný, bohužel.
 |
| Druhá polovina místnosti: Vedoucí výpočetního střediska (a zároveň technik) ing. Otto Osvald právě provádí údržbu, takže vidíme otevřenou hlavní skříň počítače Z23. Nahoře jsou napájecí zdroje, vlevo v horní části vyklopeného rámu lze rozeznat zadní stranu "kostky" obsahující feritovou paměť, zbytek tvoří desky s tranzistorovými obvody počítače. (Foto: Jitka Bernášková, červenec 1970) |
 |
| Další otevřená skříň počítače Z23, dole vidíme částečně bubnovou paměť (motor a malou část zakrytého bubnu s navazujícími komponentami). Před skříní stojí vozík s osciloskopem používaným při údržbě. (Foto: Jitka Bernášková, červenec 1970) |
 |
| Okna výpočetního střediska ve 2. patře klášterního objektu: V levém křídle 2x děrovna, tehdy ještě s dosluhujícím počítačem Z11 (později zde byl stroj JPR-12), v rohu se skrývá místnost bez oken, dále zleva počítač Z23, kancelář šéfa střediska, operátoři (za stromem, který svého času zasáhl do počítačového zpracování dat) a programátoři (okno částečně mimo záběr). V pozadí kostel sv. Jiljí. (srpen 1969) |
Co přišlo po něm?
Souběžně tam už tehdy fungoval i novější počítač, na jehož obsluhu jsem tam vlastně nastoupila: Zuse Z23 (z roku 1965), ten byl už tranzistorový. Mělo to feritovou a bubnovou paměť, dohromady asi 40kB (ale šířka slova byla 40 bitů), do toho se musel vejít „základní program“ (systém), náš program i data. Byl tam i nějaký programovací jazyk (takzvaný Autokód 3 nebo 4), ale ten zabíral moc paměti, tak se používal spíše "Freiburák" neboli Freiburgský kód (Pozn.: Jen nepatrně vylepšený assembler). I na Z23 se jely vědeckotechnické výpočty, ale také výdejky materiálu ze skladu, výkazy práce pracovníků, prostě všechno. Tomu počítači jsme říkali Zuzana (podle toho "Zuse", česky čteného). Později tu firmu spolknul Siemens a další už nebyly. Propočítávali jsme na téhle "Zuzaně" i zátěžové zkoušky Nuselského mostu...
To musela být docela zajímavá směna!
No, bylo to několik směn. Zadával si to pán ze Stavebního ústavu ČVUT, přišel si to tam počítat jako externista. A když už dělali spojité obtížení a měli tam tanky na mostě, tak se zjistilo že mu ten program nechodí. Tam už se odečítalo na tenzometrech - a naši programátoři, těm se kouřilo z hlavy. Skutečně mu to pak rozchodili, mezitím jim selhalo spojení (používal se telefon, dálnopis, vysílačky i kurýr na motocyklu) - no strašný zmatek, celé noci jsme kolem toho lítali. Když bylo hotovo, ten pan zadavatel přišel a řekl: "Končíme. Ať si Nuselák třeba spadne!" A tím ta akce skončila. (smích)
Natáčela tam tenkrát nějakou reportáž i televize, ale režírovali si ty záběry podle svého, tak to moc neodpovídalo realitě. Musela jsem tam bezúčelně mačkat tlačítka, která za chodu stroje stejně vůbec nereagovala...
 |
| "Nehledíš poněkud vysoko?" Tehdejší vyloženě mladý kolektiv si pracoviště vyzdobil různými vtípky, Švejk za mřížemi apod. Prostory ale nebyly pro výpočetní středisko právě vhodné, takže kanceláře jako právě tato vznikaly i vestavbou dřevěných příček do široké klášterní chodby. (Na snímku Jitka Bernášková, srpen 1969.) |
 |
| Atmosféru klášterního objektu, byť poněkud chátrajícího, často doplňoval ještě zvuk sborového zpěvu (z oken barokního refektáře, na snímku vpravo, kde zkoušel Pražský filharmonický sbor). Ostře to kontrastovalo s faktem, že se tudy chodilo k počítači. (Foto: Jitka Bernášková, srpen 1969) |
 |
| Drobné suvenýry po vyřazení: Raznice používaná při ručních opravách děrné pásky a fragment plošného spoje z počítače Zuse Z23, s logem výrobce. |
Most naštěstí stojí dodnes. Tehdy se, myslím, pracovalo přes dálnopisy, děrné pásky...
Data se zadávala přes pětistopou děrnou pásku, to byl kód CCITT2.
Výstup všeho, třeba ekonomických dat, byl pochopitelně také na děrnou pásku. Byla tam malinkatá paměť, takže třídění fungovalo tak, že to vždycky po zaplnění paměti vyplivlo data na pásku v nějakém dvojkovém kódu, potom se dál třídilo a výsledek se zase vyplivl na pásku. To byly takzvané mezipásky, ty se pak daly do dvou snímačů, setříďovaly se dohromady, a takhle třeba třikrát. Pak z toho teprve začaly lézt výsledky.
Tyhle mezipásky, to byly obrovské role, které se rády zacuchaly, protože to byl papír. Když se jim to zacumlalo ("proboha, to jsou mezipásky, které se mají třídit!"), tak někdy dělali to, že to vzali za konec, z druhého patra to vyhodili z okna, a čekali že se to gravitací narovná. Jenže ono začalo pršet a zafoukal vítr, a chytlo se jim to na topol. Takže celé zpracování jelo znova a šéf z toho šílel, protože se šel odpoledne podívat, jak vypadají výsledky, a našel je viset na topolu. (smích) Na rozmoklém papíru! To byly úžasné scénky...
Vybavením operátora byly nutné gumičky v kapse (když se namotala páska, musela se role zagumičkovat), k tomu bylo třeba mít tam tubu Kanagomu (lepidla) a nůžky. Když se přetrhla páska, vyjelo se z děrovače několik "Písmenových změn" (zvaných po německu "BU", tedy všech 5 dírek) a tím se to podlepilo. Pokud možno méně lepidla, aby to drželo ale neprolepilo se skrz. Když tam dal někdo moc lepidla a pak to namotal, tak se mu to prolepilo, bylo to jak mostní oblouk a neprošlo to snímačem, někteří to pak z toho tahali jak kos žížalu ze země, až to zase přetrhli... Byly to docela zábavy.
Oblíbené zaučování nových operátorů bylo, že se jim dala zpřetrhaná páska, museli lepit a lepit, a zkoušelo se jestli to projde snímačem nebo ne. Nebo navíjení pásky, aby se nepřetrhla.
 |
| Záznamové médium prvních počítačů: papírová děrná páska (zde v pozdější osmistopé verzi). |
 |
| Děrná páska se vyráběla i v tuzemsku. O podobné role byl zájem ještě dlouho po vyřazení příslušné techniky, kvůli výrobě vánočních ozdob. |
 |
| Vánoční ozdoby z děrných pásek byly takovým sezónním evergreenem. |
Kód tam všichni znali zpaměti. Jednou dokonce poslali kolegovi na vojnu dopis vyděrovaný na pásce – přečetl to hravě, ale kontrarozvědka se mohla zbláznit, když viděli v poště „šifru“.
Počítač obsluhovali operátoři, k některým programům byly i návody, kde se to podle kontroly nějakých čísel různě pouštělo dál... Takže všechny programy na děrných páskách prošly jejich rukama. Většinou je i děrovali (na dálnopisu přepisovali z papíru na pásku) a základy Freiburgského kódu znali i oni, aby se při děrování vyhnuli aspoň nejzjevnějším chybám. Když pak byl nějaký programátor neoblíbený, potřeboval trochu srazit hřebínek, tak si občas našli v jeho programu nějaké dělení, a na kopii té pásky tam místo toho napsali výstup textu na dálnopis „BUEB“ a ta adresa – tak totiž vypadala typická chybová hláška při dělení nulou (jakási německá zkratka). Chudák autor programu zkoušel a zkoušel, rval si vlasy, a dlouho netušil že stroj dostává jinou verzi pásky, než jakou si pročítá on. To byl docela krutý žertík.
Na Vánoce se z děrné pásky skládaly ozdobné hvězdičky, z různých šířek a barev, pruhované z konce role, dírkované z použité pásky, komety s ohonem...
Dnes bychom čekali všude perfektní prostředí, klimatizaci - a tehdy ve starém klášteře...
Ten počítač Zuse měl feritovou paměť, malou operační, a pak roztočenou bubnovou paměť. Mělo to svoje podmínky, jakou to smí mít teplotu a tak, ale žádná klimatizace tam nebyla. U feritové paměti visel teploměr, kde mělo být asi 24°C, ale pamatuji tam i něco kolem deseti. Někdy jsme feritovou paměť zblízka zahřívali elektrickým přitápítkem.
Když to zas bylo potřeba ochladit, tak jsme otevřeli dveře na chodbu, a naproti byly dveře do kaple ke kostelu sv. Jiljí. Ten studený vzduch z kostela se pouštěl k počítači, aby to tam trochu ochladil. Jenže když jsme to měli otevřené na odpolední směně, byla mše svatá a shůry jim tam řval motorgenerátor, tak to pan farář neměl rád. (smích)
Ten motorgenerátor byl na chodbě, kvůli převodu napětí 120V na 220V pro počítač. Když se někdy nechtěl rozběhnout, přitlačovali jsme "odborně" uhlíky motoru srolovanou gumovou galoší.
Z děrovače Facit který děroval na rychlost (děrovat se dalo u výstupního dálnopisu, nebo byl výstup přes rychloděrovač), padaly takzvané "ťuplíky" z té pásky (vysekaná drobná papírová kolečka). Když jsme pak neměli topivo, topili jsme tím v kamnech. Pokud to tam někdo nasypal na celou šířku, to se pak ozvala šílená rána, nadhodilo to tálky, a načerno spálené "ťuplíky" létaly po místnosti. S tím se muselo topit opatrně! Taky se tyhle "ťuplíky" daly lepit na Velikonoční kraslice.
Nebo jak tam byla ta skříň se všemi destičkami plošných spojů - a teď jsme navíjeli děrnou pásku... To bylo na navíječce (původně na kličku, později některé i s motorkem), a pochopitelně jsme tu pásku naváděli na kotouč rukou. Jak ta páska letěla tou rukou tak člověka nabila (i přesto, že měla údajně antistatickou úpravu), pak se ozvalo LUP, proskočila jiskřička mezi zadkem operátora a tou skříní - a počítač spadnul. To se stávalo. Statická elektřina je potvora!
 |
| Dalším "papírovým" médiem byl děrný štítek. Vešel se na něj jeden řádek textu (takže obvyklý soubor byl tvořen spíše krabicí štítků - hlavně to nerozsypat!), dalo se však udělat třeba i vánoční přání čitelné z nepotištěné rubové strany. |
 |
| Jak se programovalo na EC1033: Do takovýchto formulářů psali programátoři, aby pak byl obsah v děrovně převeden do podoby krabice plné děrných štítků. Ty pak teprve spolykal počítač. |
V rohu čtvercové budovy byla jedna místnost bez oken, jen s větrákem na chodbu, kde se velmi dbalo na čistotu. Do konce 60. let tam ještě stál analogový počítač OMEP2 (původně na modelování nějakých procesů), který se téměř k ničemu nepoužíval, ale když byla vyhlášena údržba, tak jsme vedle oprašování měřících přístrojů v okolních vitrínách také cídili veliké elektronky, z kterých se tenhle stroj skládal. Později byly na jeho místě jen stoly, kde jsem jednou spatřila neskutečný výjev: Odcházeli jsme se šéfem až večer po dlouhé práci na nějakých korekturách, a protože bylo ve větráku vidět světlo, nahlédli jsme do místnosti. A tam, mezi tou tehdy moderní technikou, sedělo asi šest babiček a draly peří! Byla mezi nimi i naše uklízečka. Šéf byl sice trochu cholerik, ale tady se zmohl jen na špitnutí "To se mi zdá!"
Výjev jako z pohádky...
Tohle pracoviště sice fungovalo tak trochu v polních podmínkách, ale mělo skvělou atmosféru. V té místnosti bez oken o pár let dříve šéf osobně (a potmě) číhal u větráku, aby pak vzdycháním a kvílením (coby duch dávného řeholníka) postrašil operátorky odcházející potemnělou chodbou. Byla tam skvělá parta, nám operátorům bylo všem kolem dvaceti, programátoři čerstvě po VŠ nebyli o moc starší, šéf sotva překročil čtyřicítku. Po práci se hrály turnaje v pingpongu, na stole postaveném v rozšířené části chodby, chodilo se na spoustu kulturních podniků, mnohdy i avantgardních, ti lidé se znali ještě dlouho potom. Rajským klášterním dvorem se někdy nesla Óda na radost z přízemní zkušebny Filharmonického sboru, ze "svobodárny" na opačné straně patra, kde přespávali někteří mladí kolegové, nám třeba až k počítači přišlo batole s dětským chodítkem, nebo jsme zas skoro už v noci bušili na pokoj programátora, že nám v jeho programu něco nefunguje.
To jsme někde kolem roku 1968, známého hlavně srpnovou invazí...
To byly silné zážitky! Ladily se na směně nejrůznější rozhlasové stanice, zvenku nikdo nechodil takže pak už nebylo skoro co dělat... A pak rozhlas vyzýval ke zvonění a troubení, tak jsme si půjčili od faráře klíče a šli zvonit na věž přilehlého kostela sv. Jiljí. Dodnes mi z té vzpomínky běhá mráz po zádech, pohled z té věže na město, jehož zvuk se úplně změnil, někde stoupal kouř, ozvala se dávka ze samopalu, a nad námi ty veliké zvony. Sice jsme to neuměli, zvony nám "kulhaly", ale byl to neuvěřitelný zážitek. Symbolicky se zapojil i počítač Z23. Měl takový klakson, který se dal zapnout aby upozornil operátora na zastavení stroje, aby to nebylo třeba hlídat nonstop. Tak jsme otevřeli okna a ten klakson troubil do dvora. Odpoledne jsme pak z barevných děrných pásek a červené lepící pásky vyrobili trikolory a šli je do města rozdávat, zároveň jsme roznášeli štos improvizovaných novin, které nám někdo dal.
Pojďme zpátky k počítači. Bylo tehdy podobných středisek hodně?
Přesně to nevím. Z doby, kdy jsem teprve hledala práci, bych napočítala možná k desítce výpočetních středisek, někde měli třeba jen děrnoštítkové stroje... Věděli jsme ovšem jen o jednom počítači stejného typu jako ten náš. S tím střediskem (v ČKD) jsme si vzájemně vypomáhali různými záskoky, třeba v době dovolených a tak, protože u nás byl vlastně jen jeden člověk, který uměl počítač opravovat: Vedoucí střediska (ing. Otto Osvald) byl elektroinženýr, a třebaže tam měl pár techniků na periferie a tak, počítač si spravoval sám. Dokonce si do něj vymýšlel i nějaká vylepšení, takový jeho výzkumný projekt to byl, občas jsem pro něj překreslovala obrovská schémata zapojení počítače, s různými změnami.
Došlo i na nějakou trochu zábavy?
Na tomhle počítači jsem žádné hry neviděla, ale programovali jsme si muziku, i když to se mi moc nedařilo. Vydávalo to různé zvuky, dala se na to naprogramovat melodie. Kolega si tam dělal různé smyčky v tom Freiburgském kódu, aby to vydávalo zvuky, hrál mu na tom nějaký jeho Dixieland. Také jsme měli jednu pásku přímo z Německa, poměrně velká role to byla, hrály tam nějaké německé písničky a tak. To bylo na papírové děrné pásce, zadal se Musikprogramm, ono si to cucalo ty instrukce, vydávalo to tóny a vyhrávalo. Místo magnetofonové pásky byla pětistopá papírová děrná páska, která chrochtala ve snímači. (smích) To bylo na tom Zuse z roku 1965, vlastně jediný špás, který tam byl.
V roce 1980 se i tenhle počítač přestěhoval na ČVUT (tentokrát na Karlovo náměstí), šéf programátorů tam tehdy o něm povídal a povídal, páni profesoři se už začínali tvářit zoufale… Jak ti potom pookřáli, když se rozjel Musikprogramm! To byl úspěch!
(Pozn.: Původní Musikprogramm vytvořil již v roce 1958 v Německu Werner Hildebrandt. Byl to docela zajímavý počin, když uvážíme že reproduktory počítače Z23 nebylo možno přímo programem ovládat, ale indikovaly jen chod některých operací. Autor střídal adresy v bubnové paměti tak, aby vlivem otáčení média indikační reproduktor „hrál“. Je o tom i pěkné video.)
 |
| Tisk češtiny překrytím více znaků na jehličkové tiskárně počítače SMEP. (Ukázka jednoho z humorných textů tehdy oblíbených mezi programátory, na typickém "traktorovém" papíru.) |
 |
| Akademická pitomost |
 |
| Obvyklejší metodou tisku češtiny bylo ruční doplňování háčků a čárek propiskou. Jak vidíme, i oblíbené pamflety o programování byly převzaté ze zahraničí (tituly jako Opravdoví programátoři neužívají Pascal, Proč a jak předstírat matematiku, Akademická pitomost, Usnadnění volby programovacího jazyka). |
Tou dobou už jistě fungovala jiná technika…?
Objevil se tam takový malý počítač, původně určený jen na nějaké měření - byl to typ JPR-12, původně dělaný na řízení nějakých výrobních procesů.
Abychom si to přiblížili - "malý" v té době asi znamenalo místnost s plechovými skříněmi?
No, byla to menší místnost a jen pár skříní, taková jako menší kancelář. Původně tedy klášterní cela. Na tomhle počítači se neuskutečnilo to, na co ho ústav původně pořídil, jen občas na něj přišli něco počítat odjinud (třeba ze strojíren z Uničova). Ten JPR-12 tam tedy stál, a chodili si na něj něco dělat dva bývalí žáci pana šéfa, který učil elektroniku na gymnáziu na Dlouhém Lánu. To byl gympl se zaměřením na výpočetní techniku, asi jeden z prvních takových gymplů. Ti jeho bývalí žáci byli pak na elektrofakultě, kde si dělali nějakou svoji seminární práci, a on je pustil na tenhle počítač. Na ten se zadávala data stejně jako na Z23 přes pětistopou děrnou pásku.
Takže, předpokládám, opět dálnopis?
Ano. Z děrné pásky v kódu CCITT2, přes fotosnímač FS1500 který "vcucnul" tu pásku.
A oni, kromě toho, co si tam ladili, tam zatáhli i hry. Jednak to byla hra Přistání na Měsíci...
Jak taková hra vypadala, nebo probíhala? Tam se zadávala nějaká čísla?
Ano, tam se zadávala čísla a ono to odpovídalo (česky). Například jaký dát tah motorů, přidat palivo, zapnout brzdící trysky a takové věci. Ono to mezitím vyhodnocovalo, jakou výšku nad Měsícem máme, jakou rychlostí klesáme, bylo třeba vybalancovat tah těch motorů... Třeba když to člověk zkazil, tak ho to mohlo od toho Měsíce odmrštit (když to brzdění přehnal), a zase když to neubrzdil tak to s ním do toho Měsíce žuchlo a končil, nebo tam někdy delší dobu vibroval než tam k tomu povrchu doskákal - no, bylo to zajímavé. Ale tahle hra byla taková primitivnější.
Bylo obtížné s tím přistát?
No, jak pro koho. Já jsem moc šikovná nebyla.
Pak tam byla další hra, která byla trochu nad moje poměry, docela chytrá - to byl Imperátor. Na začátku mi to řeklo, že jsem vládcem říše, kolik mám obyvatel, zkrátka různé údaje o té říši, a pak člověk vládnul. Stávaly se různé věci, jako třeba že potlouklo, nebyla úroda, a teď co uděláš... Pak tě ještě napadl nějaký soused... Prostě celé vládnutí říše tam člověk řídil. Na začátku člověk zadal, jestli je muž nebo žena, a pak ho to oslovovalo - ženu "Kleopatro", muže "Chammurapi". Tak třeba tam člověk něco zadal, a vyskočilo "Chammurapi, pamatuj, že máš jen [tolik] zrní, a kolik máš obyvatel! Uvaž to!" Muselo se tam mnoho věcí měnit a o spoustě věcí přemýšlet, to byla makačka. Byla to dost rozsáhlá hra a dala se hrát velice dlouho, bylo to hodně vymakané. A takové lehce ironické. Když to člověk kazil, tak si to z něj lehce utahovalo.
Jaký letopočet tomu asi odpovídá, kdy se tam tohle objevilo, nebo kdy to tam bylo?
Tyhle hry, to byla první půlka 80. let, nevím přesně, možná tak 1982, nejvýš 1983. Možná i 1981, nevím.
Možná to mohlo být i starší, odněkud převzaté? Nebo přinejmenším počeštěné?
To mohlo, rozhodně ti kluci tu hru asi nevymysleli. Ti to tam přitáhli, ti dva studenti. No a mluvilo to česky, oslovovalo nás to Kleopatro nebo Chammurapi, a tak.
(Pozn.: Zřejmě šlo o české překlady klasických her Lunar Lander a Hamurabi, původem z USA. Obě vznikly již koncem 60. let, vyskytovaly se pak v mnoha verzích a jejich kód v jazyku BASIC byl několikrát publikován i knižně. U nás o tom ale tehdy málokdo něco věděl. Podobná etapa herní svépomoci a BASICu u nás měla teprve přijít s rozšířením menších a levnějších počítačů.)
Potom přišly další počítače, už v Běchovicích... (Pozn.: Výpočetní středisko se v té době postupně stěhovalo do nových prostor v areálu výzkumných ústavů v Běchovicích, nějakou dobu obě pracoviště fungovala souběžně.)
V Běchovicích jsme měli nejdřív IBM 1130, to už byl první s mikroprocesorem, takový poměrně nevelký. Tam nevím, jestli něco zábavného bylo (já jsem tehdy ještě do Běchovic přesunutá nebyla). Pak přišly ty sálové, řada EC (EC1030 a později EC1033). To byl sál 100 metrů čtverečních, tam byly samé bedny... Hlídala se elektrostatika, nesměli jsme mít nic umělohmotného, občas to někde probilo a něco to shodilo. Museli jsme mít korkáče na nohách, pláště jen bavlněné, nenosit silonové prádlo. Tohle pracoviště bylo zkrátka jiné, v paneláku, se stěnami obloženými Akulitem či Fealem, a jiný způsob práce.
Legrace byla, že to byly sice ruské počítače, ale takzvaným ideovým vzorem byla řada počítačů IBM. Takže to měli okopírované sakumprásk. Byla k tomu dokumentace v ruštině, ale když pak technici něco opravovali a prostě to nemohli dát dohromady, tak si sehnali dokumentaci v angličtině (k originálu), a zjistili že tam byl překlep, který rusové špatně přeložili. Takže to podle té ruské dokumentace opravit nešlo, ten počítač byl "i s chlupama" kopie IBM.
Tady už jsme u terminálu s obrazovkou? Klávesnice a bílý či zelený text na černé obrazovce?
Ano, mělo to i terminály, ale stejně se například programy ve Fortranu zapisovaly na papírové formuláře, které pak v děrovně přepisovali na děrné štítky pro počítač. Tam se nedělaly žádné velké hry, ale dělaly se tam třeba různé obrázky na tiskárně...
 |
| Klasický kondiciogram pro rok 1989, vytištěný počítačem EC1033 v Běchovicích. Tiskárna tehdy už dožívajícího počítače měla nejlepší roky dávno za sebou. |
 |
| Oblíbenou verzí byl tzv. Partnerský kondiciogram, který měl celkem 5 stránek. Po klasických kondiciogramech jednotlivých partnerů následovaly tyto vysvětlivky ke společnému kondiciogramu... |
 |
| Poslední dvě stránky uvádím pro změnu z počítače řady SMEP, na který si zaměstnanci vedle oficiální agendy samozřejmě přestěhovali i oblíbené kondiciogramy. Tento rozlučkový je na rok 1991, obsahově je zcela totožný s verzí na EC1033. |
 |
| Závěrečná (pátá) stránka analyzuje shodu mezi kondiciogramy obou partnerů. |
A kondiciogramy? (Pozn.: Druh horoskopu, ve své době značně populární.)
A kondiciogramy! O ty byl obrovský zájem. Jako ve filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje" - to bylo přesně ono. Na široké tiskárně - různé křížky, puntíky, minusy, kdy má člověk svůj den takový a onaký. Pak byly partnerské, kdy si můžete dovolit všechno i ve skříni a kdy to nezkoušejte, a tak podobně. Takže veškeré ženy, které byly milovnice Karla Gotta, si tam zadávaly data narození sebe s Karlem Gottem a pak byly nadšené že mají kondiciogram, jak by jim to fungovalo s Karlem Gottem. No prostě blbly tam dost.
Pak se tiskly obrázky, třeba jako kalendáře na zeď...
To jsem kdysi viděl. Muselo se na ně koukat z dálky, protože to bylo co pixel to písmenko, na té široké alfanumerické tiskárně...
Ano. Třeba i vtipy, jako policejní pes nad fuseklí: "No, jak to tak čuchám, byl bych radši, kdybych toho člověka nenašel!" A podobné žertíky. Nebo vánoční přáníčka na děrných štítcích (jinak používaných hlavně k zadávání úloh), některé ženské je dokonce používaly i jako šablonu na cukrování vánočního pečiva.
Pak tam přišel počítač SMEP (Systém Malých Elektronických Počítačů).
V tehdejší terminologii tedy minipočítač. To už jsme hluboko v osmdesátých letech?
Ano, to bylo ke konci 80. let. Z velkého EC se všechno převádělo na SMEP-ku, dělal na tom kamarád. Ten tam měl nějaké hry, ale já jsem to obvykle nehrála. Jen když jsem na něj čekala, kdy bude hotový a půjdeme spolu na oběd, tak mi vždycky pustil na jeden terminál Člověče nezlob se - a mně se s tím podařilo vyhodit řadič. Říkal pak, že takový katastrofák druhý není...
Tehdy už počítače nebyly žádnou raritou, výpočetní středisko mělo nejlepší roky za sebou, přišlo střídání míst v různých podnicích... To se dostáváme do 90. let, kdy už sálové stroje v podstatě dožívaly (ostatně už v Běchovicích vedle SMEP-ky stálo první IBM-PC)...
Tak ony žily ještě dost dlouho. Ano, pak jsem měnila několik podniků. Projektový podnik PIKAZ, tam byla taky SMEP-ka a maličké pracoviště (5 lidí), data pro účtárny a zakázková agenda. Potom OSAN, tam bylo zase EC-čko, které ale mělo operační systém OS 6.1. Potom tam dali nový počítač IBM, nevzpomenu si co to bylo za typ. Byl menší na pohled, ale víc toho uměl. Měli tam celý systém terminálů, pracovalo se různě z baráku, protože to byl obchodní podnik, obchodníci si tam přes systém DUORS dělali ty svoje obchodní případy, a pak se zase zpracovávaly všechny možné uzávěrky. Často havaroval software a musely se měnit velikosti souborů, protože to původně bylo nastavené na pár velkých státních podniků a najednou se obchodovalo se spoustou malých podniků a živnostníků, byla vlna platební neschopnosti, pořád se tiskly upomínky a tak. Tohle pracoviště bylo zase v klášteře (sál počítače v kryptě pod odsvěceným kostelem), ale přece jen už moderněji zařízené, než ten první klášter.
Ten počítač IBM byl v podstatě moderní, ale když jsem pak přešla k poště (tehdy VAKUS, vlastně přímo přes ulici, a náhodou zas další klášter), tak tam byl ohromný sálový počítač ještě EC, který chodil v OSu, ale řídil to celé nějaký systém Hitachi ze sousední místnosti, jen ty bedny byly vlastně z ECčka. Jenom naládovat systém tam bylo dost složité. Mělo to ještě páskové jednotky, které kvílely...
Tohle byla ve srovnání s výzkumákem už vyloženě továrna na data, doklady SIPO... Našly se ještě i tam nějaké známky lidové tvořivosti?
Když se na hlavní systémové konzoli místo příkazů napsalo "PROC NEPRACUJES?", tak systém odpověděl "PROTOZE BAGR." Bylo tam ostatně několik konzol. A hlavně tam byla taková malá tiskárnička, která opisovala konzoli. Ta se ráda zakousla, a jestliže se ta tiskárnička zakousla, tak celý systém šel pod vodu. Když tam pak byla nějaká delegace, tak jeden z programátorů vysvětloval: "Z celého systému v těchto dvou sálech je nejdůležitější tato tiskárnička, protože tam když se kousne papír, tak už se nehne vůbec nic!" (smích)
Později šlo tohle pryč, a přešlo se na síť PC (s Windows), kde chodily z centra zazipované soubory, které se u nás rozbalovaly a tiskly. To byla asi největší proměna, jakou jsem ve své profesi zažila.
Tam se taky nejvíce rozlezly hry. Když se tamní pracovnice školily na práci s PC, k nácviku ovládání myši jim tam dali Pasians. Všechny báby pak hrály kartičky a říkaly, že jsou pilné a nacvičují myš. Při tisku jsme v krátkých chvílích mezi výměnou papíru hráli takové barevné kostičky, co se různě sesypávají. Mladí zaměstnanci hráli hodně her, mnohdy i místo práce. Jeden provozní programátor dokonce dostal výpověď za to, že zatahal paměť spoustou her.
Tím jsme se dostali k technice, kterou dnes už všichni znají...
U toho jsem pak byla až do konce svého působení, což bylo 2004 (odchod do penze). Teď už jsem od toho pryč.
 |
| Polistopadová doba přinesla drobné podnikání některých kolegů. Nabídka stolních počítačů z roku 1991 zároveň ukazuje tehdejší pozici platformy PC/DOS, která kapacitně ještě sálovým počítačům moc nekonkurovala, přičemž na cenu blízkou zánovnímu automobilu ještě moc neslyšely ani domácnosti. Ostatně zvuková karta, myš či joystick, ba ani barevný monitor v běžné sestavě rozhodně nebyly, internet neexistoval... A v prodejnách elektroniky se třeba Atari 800XE dalo koupit za nějakých 7 tisíc, při mnohem širší nabídce her (navzdory sotva desetinovému výkonu). |
Proběhlo nám tady několik generací techniky i lidí, různá pracoviště i různé typy podniků. Kdybychom je měli navzájem nějak porovnat...?
Na mém prvním pracovišti byly programy, které s málo daty prováděly mnoho složitých operací, třeba po několika hodinách práce vydal počítač několik čísel, a programátoři byli matematici. V těch dalších působištích se prováděly v podstatě jednoduché početní operace s velikým množstvím dat.
A z hlediska té zábavy při práci? Zmínili jsme tady dost rozmanitou sbírku různých zábavných drobností, herní boom po nástupu stolních PC i poděděný "BAGR" na konzoli stárnoucího sálového EC... Vlastně jen OSAN nám z těch pracovišť jakoby zůstal bez zábavné noty. Bylo to spíš v lidech, nebo třeba v množství práce a stylu či organizaci toho pracoviště?
Nejspíš obojí. Byl to obchodní podnik, a když třeba dopoledne jel ten systém DUORS, tak si kolegové spíš šli sednout do předsálí a tam kouřili.
U alfanumerických terminálů (SMEP) padla zmínka o nějaké verzi "Člověče nezlob se", podobně na nevyužitém JPR-12 se objevily spíš číselně založené tahové hry, zato na EC1033 bylo běžné dávkové zpracování úloh a tisk různých sjetin na papír - takže tu máme kondiciogramy...
A kalendáře, obrázky s pixlíky z písmenek, vtipy se psem a fuseklí... Tam už se pracovalo v multirežimu, takže byl na pár takových věcí prostor. Na disk se taky vešly.
U Zuse Z23 asi nebyl čas ani výkon skoro na nic...
Ano, tam jsme se krom práce sice dobře bavili, ale samotný počítač v tom nehrál velkou roli. Počítač pracoval podle plánu, drahocenný strojový čas se pečlivě účtoval podle zpracovávaných úloh, nebylo sdílení času (moderně řečeno: multitasking) a tím ani prostor na hry a taškařice. Jen někdy "podraz" s chybovou hláškou BUEB, nebo se při testování stroje pustil Musikprogramm. Ten jsme k tomu měli dokonce už z Německa.
Abych dokončil návrat k začátku, zbývá jen Z11 - ten nedokázal z dnešního pohledu skoro nic, přesto se tam objevilo aspoň to "HI HI HI" na kontrolce. Řekl bych zkrátka, že si lidi vždycky našli a využili ty možnosti, které zrovna byly. Počítačová muzika v 60. letech, to zní docela jako úlet, ale spíš to byla prostě jen využitá příležitost, protože ten stroj zkrátka už tehdy MĚL reproduktory... Dává to smysl?
Myslím že rozhodně ano. To se tam klidně může napsat.
Děkuji za zajímavé vzpomínky!
Žádné komentáře:
Okomentovat